Když se ptáme, proč mýdlo vlastně myje, ve skutečnosti řešíme vztah mezi vodou, mastnotou a povrchy našeho světa. Na první pohled se zdá, že stačí jen voda, ale tuky, kožní maz i kuchyňské oleje jsou vůči ní tvrdohlavě neochotné a drží se tam, kde je nechceme. Mýdlo je prostředník se dvěma tvářemi, který přesvědčí vodu, aby si s mastnotou podala ruku. Díky této zvláštní dvojpovaze se to, co by jinak zůstalo přilepené, promění v něco, co lze snadno spláchnout.
Chemicky je mýdlo většinou sůl vyšší mastné kyseliny, tedy molekula s hydrofilní hlavou a hydrofobním ocasem. Hlava miluje vodu a touží být obklopena jejím elektrickým polem, zatímco ocas vyhledává tuky a snaží se zalézt do všeho mastného. Když mýdlo přidáme do vody, molekuly se rozběhnou na rozhraní mezi vodou a vzduchem i na povrchy nečistot a snižují povrchové napětí. To je důležité, protože menší povrchové napětí dovolí vodě zalézt do pórů, pod nehty i mezi vlákna textilu, kde se schovává špína. Přitom stačí jemné míchání rukama nebo kartáčem a molekuly začnou kolem kapek tuku vytvářet útvary zvané micely. Uprostřed micely sedí mastnota v jakémsi kabátě z mýdlových ocasů, zatímco vodu naopak objímají jejich hlavy, takže se celý balíček stává ve vodě rozpustným. Micely jsou malé, ale nesmírně početné, a jakmile jich vznikne dost, špína jako by se před očima rozpadla na mikroskopické kuličky. Tato proměna není magie, nýbrž statistika a termodynamika, protože systém preferuje stav, kde je energie na rozhraní co nejnižší. Z praxe to znamená, že mastnotu už nedrží k povrchu žádné silné vazby a proud vody ji snadno odnese. Proto cítíme to příjemné „vrznutí čistoty“, když povrch přestane být kluzký. Mýdlo zkrátka překladá do jazyka vody to, čemu sama od přírody nerozumí. A my jen sledujeme, jak se s šepotem bublinek dává vše do pohybu. Tím se z těžkopádných skvrn stávají poslušné pasažérky na vodním proudu. A právě v tom tkví obyčejný, a přitom geniální důvod, proč mýdlo myje.
Aby však mýdlo pracovalo naplno, musí ho být ve vodě určité množství, kterému chemici říkají kritická micelární koncentrace. Pod touto hranicí molekuly visí hlavně na rozhraních a micel je málo, nad ní se micely tvoří spontánně a lavinovitě. Proto má přidání kapky navíc často dramatický efekt, který si všimnete zejména u zaschlé mastnoty na pánvi nebo u motorového oleje na rukou. Pomáhá také teplota, protože vyšší teplo snižuje viskozitu tuků a urychluje difuzi molekul mýdla. Své udělá i mechanika, tedy tření, krouživé pohyby a delší kontakt mýdlového roztoku s povrchem. Tyto faktory společně podporují rozpad velkých mastných skvrn na menší kapky, čímž roste celkový povrch a proces se dále zrychluje. Když dáme mýdlu čas, teplo a pohyb, dělá přesně to, pro co je navrženo, a proměňuje nepořádek v něco, co voda ráda odnese. Důkazem toho je i fakt, že stejné množství mýdla v klidné studené vodě udělá méně práce než v teplé tekoucí vodě s kartáčem. Není to o síle, spíš o trpělivém přesvědčování molekul, aby se přeskupily do výhodnější konfigurace. Jakmile k tomu dojde, čistota se stává vedlejším produktem správně nastavených podmínek. A pak už jen stačí opláchnout, aby se micely s nákladem opravdu vydaly na cestu do odpadu. Zůstane povrch, který není namazaný, a proto působí „vrzavě“ a svěže. Když si to představíme obrazně, micely jsou jako drobné taxíky, které svážejí mastnotu z uliček a vyvážejí ji do řeky. Všechno ostatní je jen otázkou trasy, času a plynulého provozu.
Mýdlo sice myje skvěle, ale naše pokožka není laboratorní vzorek a má svůj ochranný kyselý plášť s pH kolem 5, který nechceme zbytečně narušovat. Klasická mýdla na bázi solí mastných kyselin jsou zásaditá, takže časté a dlouhé používání může některým lidem vysušovat kůži a narušovat bariéru. Proto se v péči o tělo často používají i tzv. syndety, tedy syntetické tenzidy formulované tak, aby měly blíž k neutrálnímu pH a obsahovaly zjemňující složky. Jejich princip mytí je přitom úplně stejný, stále jde o amfifilní molekuly, které tvoří micely a snižují povrchové napětí. Rozdíl je hlavně ve složení, velikosti a tvaru molekul, které určují, jak rychle a jak silně se vážou na proteiny kůže či textilních vláken. Šetrnost navíc ovlivní i teplota vody, délka mytí a to, zda po mytí vrátíme kůži emolienci jemným krémem nebo olejem. U rukou, které myjeme často, hraje roli i to, zda volíme přípravky s přidaným glycerinem či betainem, které zadržují vodu v pokožce. Důležité je také dobré oplachování, protože zbytky tenzidů mohou zvyšovat podráždění a pocit pnutí. Z praxe tedy platí, že mýdlo je skvělý sluha, ale měl by pracovat rychle, účinně a po sobě uklidit v podobě důkladného oplachu. Tím se mycí výkon zachová a nepříjemné vedlejší efekty zůstanou minimální. Na citlivé pleti se vyplatí krátké mytí, teplá ne horká voda a co nejjednodušší složení bez zbytečné parfemace. Takový minimalistický přístup dává mýdlu prostor odvést práci a kůži šanci zůstat v pohodě.
Výkon mýdla ovlivňuje i tvrdost vody, tedy množství iontů vápníku a hořčíku rozpuštěných ve vodovodní síti. Tyto ionty mají tendenci reagovat s mýdlem za vzniku nerozpustných vápenatých a hořečnatých solí, které se projevují jako šedý povlak nebo „mýdelnatá špína“. V tvrdé vodě proto mýdlo hůře pění a potřebujeme ho více, abychom dosáhli stejného mycího efektu. Řešením je použít změkčující prostředky, třeba sody, fosfonáty nebo citráty, které ionty navážou a uvolní cestu micelám. U moderních prostředků bývají takové chelatační přísady už součástí receptury, takže si změkčení vody ani nevšimneme. Když však myjeme klasickým tuhým mýdlem v tvrdé vodě, dává smysl déle oplachovat, mýdlo používat střídměji a případně zvolit tekutou variantu s přidanými sekvestranty. Tam, kde je voda opravdu tvrdá, může pomoci i jednoduché pravidlo mýt vlažnou až teplou vodou, čímž se snižuje viskozita tuků i tvorba povlaků. Na textilu se rozdíl projeví nejvíc, protože šedavý závoj je právě onen nerozpustný mýdelnatý povlak, který zanechává drsný omak. Pravidelným praním s pracími prostředky určenými pro tvrdou vodu se tento jev výrazně zmírní a vlákna zůstanou pružnější. U pokožky pak pomůže méně pěny a více času na oplach, protože pěna sama nečistí, je jen vizuálním ukazatelem přítomnosti tenzidů. Zbytek práce vždy obstará mechanika a dostatek vody, která micely s nákladem spolehlivě odnese pryč. V tom je kouzlo jednoduchosti, které se skrývá za zdánlivě bohatými bublinami. Pokud se s povlaky potýkáte doma často, signalizuje to právě kombinaci tvrdé vody a nadbytku mýdla. Změna návyků a trocha chemické chytré podpory bývá v takové situaci nejúčinnější.
Nakonec se nabízí otázka, co vlastně mýdlo dělá s mikroby a proč se o něm říká, že „ničí viry“. U obalených virů a některých bakterií mýdlové molekuly rozrušují lipidové membrány podobně, jako rozpouštějí tuk, takže struktura patogenu se rozpadne a ztrácí schopnost nakažlivosti. Nejde přitom o dezinfekci v úzkém slova smyslu, ale o fyzikálně chemické rozebrání obalu, které spolu s oplachem organismy mechanicky odnáší. Proto je důležité mýt ruce dostatečně dlouho, aby se mýdlo dostalo do všech záhybů a mělo čas vytvořit micely i na povrchových lipidech. Antibakteriální přísady nejsou pro běžné domácí mytí nutné a mohou přispívat k ekologické zátěži, zatímco obyčejné mýdlo s vodou odvádí skvělou práci. Odpovědné mytí tedy znamená zvolit vhodnou formu přípravku, pracovat s vodou chytře a neplýtvat, a pak vše pečlivě opláchnout. Z environmentálního hlediska hraje roli i biologická odbouratelnost tenzidů a to, co s nimi odchází do kanalizace. Moderní receptury se snaží o kompromis mezi výkonem a šetrností, ale největší vliv máme stejně v rukou my, svým způsobem používání. Mýdlo myje, protože staví most mezi dvěma světy, které by se jinak míjely, a když mu dáme správné podmínky, pracuje pro nás s překvapivou elegancí. A nakonec je to možná ten nejhezčí aspekt celé věci, že pár obyčejných bublinek dokáže proměnit vodu v nástroj, který si poradí i s tím, co se jí přirozeně protiví. Když k tomu připočteme dobrý zvyk nedotýkat se zbytečně obličeje, snižujeme riziko přenosu ještě výrazněji. A tak se malý každodenní rituál stává klidným protipólem k neviditelnému světu mikroorganismů.